Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dobrých alb v oblasti hardcoreu letos vyšlo opravdu požehnaně, ale novinka sekerníků ze země javorového listu mezi nimi rozhodně jen tak nezapadne. Se čtyřletým odstupem je tu následovník alba „Symptoms + Cures“, který je řemeslně skvěle opracovaným kouskem poctivě odžitého riffového hardcore s důrazem na živoucí funkčnost, rock’n’rollovou živelnost i melodiku.
Do plachet, jak je ostatně u COMEBACK KID zvykem, fouká svěží punkový vítr a mnohé kolektivní vyřvávačky zcela jistě budou při koncertech bourat kluby. V tomto ohledu jsou skladby jako stvořené k moshování a živé prezentaci vůbec. Oproti minulé desce mám pocit, že se Kanaďané zkrátka chtějí více vyřádit naživo. Ubylo melodičtějších zpěvů, víc se křičí, deska je rychlejší a rytmicky nabouchanější.
U COMEBACK KID nejde o žádný převrat. Už na počátku své kariéry narazili na vzorec, který při své tvorbě tvrdošíjně dodržují. Energii a šťavnatosti skladeb je podřízeno vše. Písně bez ladu a skladu uhánějí kupředu, ve své podstatě nepřinášejí nic nového, ovšem jedno se jim upřít nedá, že totiž vždy podvědomě útočí na vaši smyslovou soustavu a vyvolávají reakce. I teď, když mi v uších duní skladba „Wasted Arrows“, si podupávám nohou a pokyvuji hlavou. Nejde se tomu ubránit. „Die Knowing“ se v tomto ohledu umí zadřít pod kůži, je to totiž obhroublá deska pro upocené přímočaré koncerty.
„Die Knowing” sice není takovou pumelenicí jakou bylo album předchozí. Nicméně i letos tlakují COMEBACK KID svojí coreovou mašinu do maximální páry a intenzita vycházející z nitra tuctu nových skladeb je opět struhující.
Řádně nabroušená půlhodinka stopáže doslova potí hudební poctivost!
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.